Dohoda o smrti
Dohoda o smrti
Anotace: Další z Natasových cest...
„Můj pane…“
„Vítejte, starý příteli.“
Lord Demogorgon se poklonil králi.
„Proč jsi si vyžádal mé služby, mocný králi?“ řekl lord s nádechem ironie.
„Máme tady problém!“
„A které ubohé stvoření vás trápí? Nějaký výtržník, násilník, nebo rebel a odpůrce?“
„Ne, je to mnohem závažnější! Je to bezcitný vrah, stvoření s nadlidskými schopnosti. Stvůra.“
„Ale můj pane, nepřehánějte. Stvůra? Stvoření? No ať je to jak je to, já ho najdu a zabiji.“
„Děkuji lorde, odměna bude samozřejmě vysoká! Jen ať trpí!“
***
Toulal jsem se po okraji lesa, podél řeky. Palcát mě tlačil na rameni, ale jsem rád, že ho mám. Slunce prahlo a mé tělo trochu zesláblo a padla na něj únava. Rozhlédl jsem se po okolí. Nikde nikdo, tak to má být. Opláchl jsem si obličej ledovou vodou, posadil se ke stromu a relaxoval. Počítal jsem dny, které jsem už v této blbé době. Je to něco přes měsíc, za tu dobu po mně pásne docela pěkná řádka lidí. Ba dokonce i samotný král.
Začala mi těžknout víčka. Nemohl jsem však riskovat usnout, co kdyby okolo šel někdo šel, nějaký lovec odměn a já spící, to by bylo nebezpečné. Vydrápal jsem se do koruny nejvyššího stromu, který jsem zahlídl. A s palcátem na hrudi, spokojeně usnul.
***
Malá skupinka jezdců se kodrcala lesem. V čele s lordem Demogorgonem. Všichni byli ozbrojení, v brněních a oči na stopkách.
„Ták pánové, až ho najdeme, tak udeříme, bel lítosti, bez soucitu. Až ho najdeme, tak ho prostě a jednoduše zabijeme, ju? A myslete přitom na odměnu, líp se pak pracuje!“
Družina jela nejdřív uprostřed lesa, ale pak se začala stáčet víc k řece. Podkovy tlumeně dusaly v půdě a koně nespokojeně frkali. Kdyby se však družina stočila víc, něco by našli. Ale s takovou nic. Každopádně nepředbíhejme události. Les byl velmi rozsáhlý, prořídlý a s mohutnými stromy. Jako boj v terénu ideální. Koně bez problémů procházeli.
***
Spokojeně jsem si pochrupoval. Mé nadmíru vyvinuté smysly zaregistrovaly v dáli nějaký zvuk, jakýsi hromadný dusot. Ale pro moji únavu jsem tomu nevěnoval příliš pozornosti. Zanedlouho jsem se opět propadl do limbu.
Spal jsem asi osmnáct hodin, takže může zhruba být osm hodin ráno. Den vám nepovím.
Když jsem se chystal, že slezu, málem jsem úlekem spadl. Z lesa vyjela malá skupinka ozbrojenců, bojovníků. Všichni ve drátěných košilích, helmy a meče. Jejich vůdce, teda alespoň podle mě je to vůdce. Tak ten měl kroužkovou zbroj, též helmu, z které mu spadaly černé dlouhé vlasy. V pochvě u boku se mu houpal veliký obouruční meč s černým jílcem. Jeho plášť mu slabě vlál ve větru. Jak tam tak na tom koni seděl, oděn v tom železe a v té černé, působil dosti, jak bych to…, démonicky. Přejel si plácek pohledem. Já jsem se jenom krčil v koruně a hrál si na neviditelnýho. Naštěstí mě nezahlédl a pokračoval ve zkoumání plácku. Poté slezl z koně a vybídl jednoho muže, aby jim dal napít. Proč teď, proč tady???
Běhalo mi v duchu. Strávili u řeky takových deset, patnáct minut a pokračovali svoji cestou. Tak sem si říkal, že by nebylo nejlepší, nechat si je v zádech. No kdybych je pozabíjel teď, to by asi nedojeli do hradu a nepodali by zprávu. Ale kdyby mě objevili a dostali se mi do zad. No nebudu na sebe upozorňovat. A budu doufat, že si mě nevšimnou. Asi deset minut po jejich odjezdu jsem se co nejtišeji dostal ze stromu. Omyl jsem si obličej a vyrazil opačným směrem než družina. Poněvadž když odjížděli, jeli po kraji lesa, já se vydal doprostřed. Prořídlé stromy tvořily celkem prostor. Sem tam nějaký ten keř. Ptáci zpívali. Mrchy!
***
Ušel jsem něco kolem osmi kilometrů. Zrovna jsem přemýšlel, že si asi něco ulovím, protože můj hlad začínal být nesnesitelný. Jak tak dumám, uslyšel jsem křupnout větvičku. Instinktivně jsem se otočil, připraven k boji. Nikde nikdo. Ale můj sluch zachytil jistý zvuk, pro lidské ucho neslyšitelný. Byl to dech. Pomalý, napínavý dech. Další, co jsem uslyšel, bylo brnknutí tětivy. A na mne se zpoza keře vyřítil šíp. Reflexně jsem uskočil a šíp mě, i když těsně, minul. Střelec nečekal, že by nezasáhl, proto znovu nenabil. Chyba! Kterou však na neštěstí, během pěti vteřin napravil. Další šíp zasvištěl vzduchem. Ale protože jsem už věděl, odkud šíp letí, protože jsem znal letovou dráhu a protože jsem to naprosto čekal, jsem uhnul i podruhé.
To už jsem však rasoval keř (i střelce v něm) palcátem. Stalo se to, čeho jsem se obával. Dostali se mi do zad. A teď i do čela. Už jsem je i viděl. Na tucet mužů (mínus jeden). Kroužky, helmy, meče. Ze všech stran. Neváhal jsem ani vteřinu a udeřil do prvního. Vší silou! Palcát drtil kosti. Z rozervané kůže lítaly kusy kostí a stříkala krev. Hrst kroužků se utrhla a vysypala na zem.
To však zaútočil druhej, do zad. A třetí. Útok do zad, se mi podařilo vykrýt. Lépe řečeno odrazit. Ale na třetí už jsem neměl jak rychlost, tak sílu. Ten parchant mě zasáhl do nohy. Bejt člověk, usekl by mi nohu, nebo rozťal tepnu. Ale ani hroší kůže nevydrží všechno. Z rány se vyvalila krev, a já jsem klopýtl. Dobíhali další. Musel jsem jednat nebo umřít. Začínal se mě zmocňovat vztek, vztek na tuto zem a dobu, na tady ty šmejdy a na celej tento svět!
Nenávist! Nenávist mi proudila žilami, a já se doslova rozzuřil. Bez slitování! Palcát hvízdal ve větru, prozpěvoval si. Zpíval takové písně, jako óda na smrt, nebo on po tobě kamenem, ty po něm palcátem. Každý jeho zásah znamenal zkázu. BUM! Noha v kloubu povolila. PRÁSK! Vystříkla krev. Rozdával jsem údery, jeden za druhým. Na obranu jsem moc nehleděl, takže jsem občas schytal nějakou tu ránu. Byl jsem jako zuřící berserk. Z ran a šrámů mi tekla krev, v obličeji smrtící výraz. Být jimi, tak už bych utekl. Ale oni ne, mlátili se dál. A taky dál umírali.
Konečně lord Demogorgon poznal, co jsem zač. Z dvanácti pomalu a bolestně umíral jedenáctý. Můj poslední úder mu zarazil hlavu do krku. I přeš všechen odpor. To byl pohled. Všude krev, kosti, vnitřnosti, mrtví, výkaly a uprostřed té parády já. Lord Demogorgon polkl a vydal se mi vstříc. Ohnal jsem se po něm. Na to, jak působil, byl i znepokojivě silnej. Odrazil moji ránu palcátem a ještě se po mně ohnal. Čepel jeho meče byla chladná, tmavá a kdybych se neznal, řekl bych, že mám kapánek obavy. Byl to schopný jak šermíř, tak i válečník. Jeho kryt a bleskurychlý výpad. Jeho výpad jsem sice uzemnil, ale meč se mi zlomit nepodařilo. Nečekal na uvolnění zbraně a ohnal se po mně pěstí. Přímo do nosu. Docela dost to bolelo. Ránu jsem mu oplatil. Moje pěst mu přistála na oku a on musel udělat krok zpět, jak na něho působil tlak mé rány. Ale ustál to. Trochu mě to zaskočilo. Mezitím, jak jsme se mlátili, druhou rukou vyprostil meč se sevření mého palcátu. Bodnout nebo seknout však nestačil. Já ale ano. Dal jsem do toho všechno! Rychlost a sílu. Palcát proletěl a zastavil se až o zem. Udělal tam takový malý kráter. Minul jsem!!! Co? On dokázal uhnout! Ten maník musel mít reflexy jak prase. Než jsem palcát vyprostil z kráteru, on zaútočil. Můj kryt byl ale poloviční. Prorazil to jako nic. S kůží měl však problém. Nečekal takovou tvrdost. Meč mi zajel pod žebra. Do očí mi vhrkly slzy. Pustil jsem palcát a v cupu letu jsem si ho jednou rukou přidržel, druhou mu uštědřil takovou pravačku jako hrom. Odletěl asi dva metry dozadu. Padl jsem na koleno a zkontroloval ránu. Tři dny v klidu a zahojí se mi to. Zkontroloval jsem soupeře. Kupodivu nebyl v bezvědomí, ani mrtvý. Stál na nohách, meč v ruce. Vyplivl jeden, dva zuby a otřel si zakrvácenou pusu. Přiskočil jsem k palcátu, ale zbytečně. Protože se otočil a začal utíkat.
„Ještě se uvidíme, bastarde!“
To je to, co jsem mu rozuměl. Jeho hvizd protrhl vzduch a podráždil ušní bubínky. A v mžiku se objevil mohutný černý hřebec. Lord na něho vyskočil a odcválal pryč. Zabil bych ho zezadu, to mi nečiní problém, ale měl jsem co dělat se sebou. Z ran tekla krev a mně se dělalo špatně. Prohlídl jsem si mrtvoly, našel jsem tam jedno brnění v celku a pár zbraní. To se mi hodí, brnění si vezmu a zbraně prodám.
***
Oheň už dohoříval. Naposledy jsem přiložil a ukládal se ke spánku.
To je poprvé, co jsem narazil na větší odpor, v podobě jednoho člověka. Buď slábnu, nebo oni sílí. Poté jsem usnul.
Jen doufám, že nepřijde medvěd... :)