HLAD
Hlad
Anotace: Hlad je silnější než slitování.
Otvírám oči. Měsíc je skoro v úplňku, když se probouzím. Hlad mě táhne k lednici po několika dnech půstu. Otvírám svojí zakrvácenou lednici a prohledávám zbytky kostí, šlach a snad ještě najdu nějakou tu kapku průzračně rudé krve. Odhrnuji několik chomáčů slepených vlasů různých barev, když v tu chvíli slyším zvonek u mých dveří. Ten odporný chomáč vlasů se mi přilepil na ruku… snažím se ho sundat, ale bezúspěšně. Zvonek se rozeznívá znovu, a razantněji. S rozčileným výrazem prudce zavírám lednici a běžím ke dveřím. Díky své nadlidské schopnosti jsem v běhu nepředstižitelný, a proto jsem za 2 vteřiny pozoroval kukátkem, kdo otravuje v tuto noční hodinu.
Za dveřmi stála mladá dívka, asi kolem 24 a netrpělivě se rozhlížela po okolní hale. Otevřel jsem tedy dveře a pečlivě si ji prohlédl. Měla asi po krk dlouhé černé vlasy, ale v té tmě se to špatně odhadovalo, řekl bych, že splývaly s temnotou neosvícené chodby. Její tvář byla poměrně bledá a rty měla obtažené sytě vínovou rtěnkou. Oči temné jako 2 černé uhlíky, zářící jiskrami. Byla velice přitažlivá, alespoň pro obyčejné smrtelníky, které by nejspíš zaujalo její poměrně nadprůměrné poprsí, mně se ale více zamlouval obnažený krček a na něm dlouhá, na její bledé kůži jasně viditelná tepna. Na sobě měla volné bílé tričko a černé džíny, zjevně se jí líbily kontrastní barvy. Přes sebevědomý výraz se tvářila poněkud zmateně. Jak jsem tam tak stál a hodnotil ji, uvědomil jsem si, že je hrobové ticho, a proto jsem se klidným, vyrovnaným hlasem zeptal: „Co si přejete?“ – „Promiňte,“ řekla nesměle, „ale asi jsme se zde ztratili, nemohl by jste nám pomoci najít cestu?“ – „Mám doma mapu zdejšího okolí, mohu vám ji ukázat, pokud máte zájem.“ Jakmile jsem v jejích černých očích uviděl menší zapochybování, upřeně jsem se do nich zadíval a využil své schopnosti a donutil ji přestat pochybovat. „To by bylo od vás milé,“ odpověděla mi svým jemným hlasem.
Vedl jsem ji přes kuchyň přímo do mé staré knihovny. Nastala však menší komplikace, když spatřila mou lednici a zeptala se, jestli by si nemohla po dlouhé cestě dát něco k snědku. Málem mi to ani nedošlo, ale nakonec jsem řekl, že jsem momentálně bez jídla. Ale brzy se už najím, pomyslel jsem si. Došli jsme do knihovny a já začal hledat. Dopřál jsem jí pohodlí mého křesla a obešel jsem knihovnu kolem dokola. Pak jsem ji našel, největší svazek Bible, co jsem měl. Uchopil jsem svatou knihu pevně oběma rukama a právě když se můj host na mě chystal otočit, jsem knihou mrštil ze strany do jejího spánku. Upadla na můj koberec a byla naprosto bezbranná. Zkontroloval jsem její tep, její srdce ještě bušilo rozrušením z chvilkového šoku, který prožila, když viděla koutkem oka, jak stojím nad ní a v ruce třímám zřejmě nejtlustší knihu, co v životě viděla. Trochu se třásla, což ale po chvíli přestalo, zřejmě reflex. Vzal jsem ji do náruče, překvapivě byla lehká jako pírko, a odnesl nahoru do přepychové ložnice. Položil jsem ji na postel a pomyslel si, že jsem už dlouho neměl tak čerstvou a vydatnou hostinu.
Napřed jsem ji začal líbat zápěstí a ruce, po chvilce mě mé reflexy přemohly a ruku jsem otočil a zakousl se do žíly. Její krev byla tak čistá a… vynikající. Ovšem zanechal jsem toho včas, abych si tento moment prodloužil o co nejdéle. Pomalu jsem ji sundal její tričko a dotkl se jejích ňader. Nemohl jsem odolat a jemně jsem do nich kousl a upil z nich trochu krve. Následovaly kalhoty a spodní prádlo, pokračoval jsem po celém jejím nahém těle a kousal a vysával jsem, až byla celá od své vlastní krve. Olizoval jsem ji, dokud se neprobrala a nevyjekla hrůzou. Ale už nemohla nic dělat, její strach mě jenom poháněl dopředu. Přitlačil jsem ji k zemi a v její zoufalé křeči jsem se zakousl do krční tepny a vychutnával jsem si, jak ji opouští dech a přestává jí tlouct srdce. Nyní už necítím teplou krev, jen její bledou tvář, jak z ní pomalu ale jistě unikají poslední známky života. Jsem opět nasycený, a spokojený se svým úlovkem. Lehl jsem si do zkrvavené postele vedle své oběti a chytil jsem ji za teď již studenou ruku. Tuto chvíli slasti bych si přál zachovat navždy, ale i já – nesmrtelný, vím, že nic netrvá věčně…
Scházím po schodech dolů a po několika okamžicích jsem zaslechl pláč někde v okolí domu. Vyšel jsem ven a tam byla malá holčička, co plakala, zeptal jsem se: „Proč pláčeš?“ – holčička se ke mně otočila: „Kde je moje maminka?“ – „Odešla někam daleko, pojď, vezmu tě za ní, chceš?“ – „Ano!“ odpověděla nevinná. Uchopil jsem holčičku do náruče a donesl jsem ji k mamince a cestou jsem ji pomalu vysál z její hebké šíje. Položil jsem ji vedle maminky a sám jsem se odebral ke spánku.
O několik dní později mě probudil zvonek…