Prokletí úplňku
Prokletí úplňku
Anotace: Úplňková povídka pro všechny skryté vlkodlaky...=) Prosim komentare, diky moc.
Jako stín jsem se řítil temnou ulicí, stále vpřed, hnán tou nepopsatelnou touhou, která rozechvěla celé moje tělo oním strašlivým pocitem, v němž se mísila divoká dychtivost s nenasytnou zuřivostí. Nenávistné vrčení se dralo z mého hrdla, zarudlé oči se upíraly jen na tu temnou postavičku, která daleko přede mnou bezstarostně kráčela ve světle pouličních lamp. Tak bezstarostně a nebojácně, až mě to naplňovalo krvežíznivou zlostí. Byla tak drobná, tak křehká a útlá, a tak sama... i na dálku jsem mohl cítit jemnou vůni jejího parfému, mohl jsem slyšet klapot jejích střevíčků a tiché prozpěvování, které mě nutilo stále zrychlovat. Vyskočil jsem a dlouhým skokem přeletěl vůz stojící uprostřed ulice. S divokým výkřikem jsem dopadl na stříšku neveliké dřevěné budky, která se pode mnou vratce zatřásla, a zaryl do ní drápy. Chvíli jsem se krčil a výhrůžně vrčel, nespouštěje oči ze své oběti. Pak jsem se narovnal ve vší své nelidské výšce, zaklonil hlavu a děsivě zavyl.
Konečně se otočila. Mohl jsem cítit ten smrtelný strach, který najednou projel celým jejím tělem. Ach ano, ta slast, která z něj vycházela, ta hrůzná rozkoš, kterou mě naplňoval... ale já musel dál. Strach mě nedokázal uspokojit, ten mě uměl jen ještě víc podráždit. Musel jsem mít víc. To, co proudilo jejími žilami, to, co se jako sladká odměna skrývalo pod jejími jemňoučkou kůžičkou... krev a maso. A musel jsem to mít hned.
S nestvůrnou dychtivostí jsem seskočil z budky a dopadl na všechny čtyři do hluboké kaluže, která se rozstříkla všemi směry. Ve chvíli, kdy se dala na úprk, vyrazil jsem i já. Nucen neovladatelnou touhou, řítil jsem se jako blesk v jejích stopách, z nichž byla cítit ona neodolatelná hrůza, jíž najednou vydávala celým svým tělem. Neměla šanci uniknout. Průjezd byl dlouhý a ona byla sotva v polovině. S každým dalším skokem jsem byl blíž a blíž. Již jsem mohl vidět její dlouhé plavé vlasy, dlouhou suknici a bílou halenku. Vytřeštěné modré oči a smyslné rudé rtíky... Již jen dvacet metrů nás dělilo od sebe a pak ještě míň. S výkřikem upadla a já lehce zpomalil, abych si vychutnal to, jak se zoufale dere zpět na nohy a znovu se dává do běhu. Lehce jsem našlapoval a dopřával jí tu klamnou naději, že má ještě šanci se zachránit. Jako vyděšený dobytek jdoucí na porážku, i ony vždy chutnaly tím lépe, čím byl jejich boj o život delší a zoufalejší...
Pak se však celé moje tělo vzedmulo v novém návalu touhy a netrpělivosti a znovu vyrazilo plnou rychlostí vpřed. Již jsem to nemohl déle oddalovat, nesnesitelná potřeba s každou další sekundou neúnosně rostla. Naposledy jsem doskočil, napnul svaly na zadních nohou a strašlivým obloukem jsem proletěl tmou, abych zasadil ránu, která měla ukončit její pošetilou snahu uniknout...
Ve své zuřivosti jsem ji však podcenil. Ve chvíli, kdy jsem se odlepil od země, totiž zajíkavě vykřikla a neočekávaně skočila do otevřených vchodových dveří, zejících dokořán po její levé ruce. S podrážděným zavrčením jsem dopadl na zem a znovu se vymrštil. Byl jsem však příliš pomalý. Těžko kované dveře se rychle zabouchly a závora zapadla.
Rozzuřeně jsem se zastavil a chvíli ostražitě naslouchal tichu. Ano, byla stále za vraty. Stála a neovladatelně se klepala, z očí jí tekly slzy a ústa odříkávala zoufalou modlitbu. Mohl jsem cítit ten strach, mohl jsem cítit studený pot a pach, který vždy vydávaly, když si pro ně přicházela smrt. Netrpělivě jsem se vztyčil na zadní, děsivě zavyl a pak vší silou vrazil do té dřevěné konstrukce, která se z dunivou ranou zatřásla.
Zděšeně vyjekla a já mohl slyšet její spěšné kroky, jak běží kamsi nahoru, po schodech. Při pohledu nad sebe jsem spatřil, kam míří – v druhém patře bylo dokořán otevřené okno. Na nic jsem nečekal. Po straně domu se tyčila nevysoká zeď a z ní již stačil jen jediný dlouhý skok, abych se zachytil na parapetu, který se pod mojí vahou div neutrhl. Vrazil jsem do okna, které se rozlétlo do stran a proskočil jsem jím na domovní schody.
Dívka s výkřikem zastavila v půli kroku. Byla sotva na dva metry ode mě. Nyní jsem ji konečně mohl spatřit v celé její kráse a svůdnosti, jak tam stála, ozářená měsíčním světlem. Celá se třásla, oči zarudlé od slz, punčochy na levém noze roztržené a koleno rozedřené až do masa. Ucítil jsem její krev a divoká nenávist ve mně ještě více vzrostla. Se zlověstným hrdelním zavrčením jsem se přikrčil, rudě podlité oči upřené přímo na ty její, zářivě modré. Odrážel se v nich měsíc. Měsíc v úplňku.
„Prosím...,“ zašeptala tiše a její jemný hlásek se rozlehl chodbou, „prosím, nedělejte to...“
Bylo však již pozdě. Nedokázal jsem to ovládnout. Bylo to zvíře, co mě řídilo, ne já sám. Mohl jsem se stokrát pokoušet to celé zastavit, ale přesto bych to musel udělat. Nešlo to jinak. A i přesto, že jsem se usilovně snažil nalézt v sobě alespoň kus lidství, který by mi pomohl si uvědomit, co za strašlivou a ohavnou věc dělám, mohl jsem ve chvíli, kdy se mé dlouhé tesáky zabořily do jejího měkkého masa, myslet jen na jedinou věc. Na tu opojnou radost ze zabíjení, na tu nekonečnou a bezbřehou vášeň po krvi a děsivou nenasytnost, která mě znovu rozechvívala onou hrůznou rozkoší.
Netrvalo dlouho a z dívky zbyla jen strašlivě znetvořená mrtvola. Krev byla všude kolem, rozlévala se v obrovské kaluži po podlaze, kapala ze schodů a zábradlí, stékala po stěnách a stropu. Proudila mým chřtánem. Bože... jak já je jenom nenávidím... Jak nepopsatelný odpor to je, který mě proti nim neustále žene... Chtěl bych prosit o odpuštění, ale jak? A proč? Vždyť já si nic z toho nevybral, vždyť já nic z toho nechtěl. Nemohu to změnit. Jsem zrůda, netvor... ano, máš pravdu a já to vím... Ale vrah? Ne! Vždyť jak bych mohl vinit sám sebe, jak bych to mohl dávat za vinu svoji lidské stránce? Je to zvíře, které mě proti nim žene, je to zvíře, které mě nutí to dělat... já nejsem vrah... nejsem vrah!
Škubnul jsem hlavou a vytrhl poslední kus masa, který ještě zbyl mezi žebry. Poté jsem divoce zavrčel, odhodil zbytek zohaveného těla dolů ze schodů a vyskočil ven oknem. Aniž bych vlastně věděl, co dělám, přistál jsem na stříšce nedaleké terásky a vyšplhal se vzhůru, až na střechu. Zde jsem netrpělivě stanul a začal se rozhlížet. Chvíli trvalo, než jsem spatřil to, co jsem potřeboval. Noc halila kostelní věž do neproniknutelného hávu. Jakmile jsem však zahlédl obrysy zvonice a kamenných ochozů, vyrazil jsem vpřed, přímo k ní.
Mezery mezi střechami byly široké a silnice pod nimi se zdála nebezpečně hluboko. Mě však nic nedokázalo zastavit. S rozkoší jsem si užíval vítr, který se otíral o moji srst a jemně si s ní pohrával. Moje lidskost byla znovu potlačena, odpor k mým činům a zoufalý vnitřní souboj, který jsem neměl šanci vyhrát, znovu odsunuty někam stranou. Místo toho jsem si vychutnával každý pohyb svých svalů, které již najednou nebyly zmítané tou šílenou touhou, jež je stahovala v křečích a agónii, ale byly plné síly a nespoutané energie. Každý skok mě naplňoval nevýslovnou radostí z pohybu, každá překonaná propast rozlévala do mých žil stále více adrenalinu. Netrvalo dlouho a stanul jsem na střeše vysoké věže.
I tentokrát zde byl. Visel zavěšený vysoko nade mnou a vháněl svoji jemnou a měkkou záři do mých očí naplněných záští. Nenáviděl jsem ho. Nenáviděl jsem ho snad ještě víc, než všechnu tu živou chamraď, která žila tam hluboko pode mnou. A přesto se mé srdce při pohledu na něj naplňovalo nevýslovnou bázní a... a nepopsatelným obdivem. Seděl si tam vysoko na nebesích a shlížel na mě, jako by se mi vysmíval. Zdál se překrásný, a přece tak neuvěřitelně odpudivý. Přátelský a přívětivý, a přece tak strašlivě podlý a zákeřný.
Kdesi v hloubi své duše jsem věděl, že to již nebude trvat dlouho a probudím se v jedné z těch smrdutých a zatuchlých odpadních stok, vyčerpaný a rozbolavělý, s oním hrozným pocitem, který pokaždé přichází po šílených nočních můrách. S pocitem, že to určitě celé není pravda, že se mi to jen zdálo a že nejde o nic jiného, než o chorobný výplod mé hříšné fantazie.
Zoufalství mě však pohlcovalo při pomyšlení na to, že si znovu budu muset uvědomit, že tomu tak není. Že škrábance na mých rukou a nohou nejsou jen čistou představivostí, že syrové maso, které zvracím, je skutečné. Že znovu padnu v zoufalství a vydám se do hospody, abych se opil. Že v ranních novinách znovu spatřím jména těch, které jsem tak krutě a nemilosrdně připravil o život... a znovu že budu nedočkavě očekávat další úplněk, s přibývající netrpělivostí a narůstající touhou po čerstvé krvi...
Kdesi bouchly dveře. Nezřetelná temná postava vyšla z domu hluboko pode mnou a vyrazila směrem k nábřeží... a ve mně se zase vzedmula ta vlna odporu a nenasytnosti. Ještě naposledy se mé žluté oči střetly s tou nenáviděnou stříbrnou koulí vysoko na obloze, a pak jsem tiše a pružně seskočil hluboko dolů. Noční lov ještě nebyl u konce.
Bože... ty víš jak je nenávidím. A proto tě prosím... odpusť mi mé hříchy...